Asi nemusím říkat, že mě to zahřálo u srdíčka.. Víte, ono každé dítě zlobí. Každé. Neexistuje andílek. A ono je to dobře, protože, přiznejme si, my dospěláci taky nejsme pořád hodní, taky potřebujeme ventilovat emoce, náladu. Tak proč by děti měly být jiné?
Někdo situaci, kdy má říct promiň, řeší tak, že prostě dělá jakoby nic. Nic se nestalo, zapomeneme na to. Někdo zase místo, aby uznal chybu, tak se snaží si toho druhého koupit dárky. Ono ale jen beze slova donést kytku mnohdy nestačí. Oba dva způsoby jsou špatné, protože ten daný problém jste neuzavřeli, nevyřešili. Bude tu stále. Uděláte to několikrát a dusno bude ještě "dusnější" a druhé straně to začne vadit. Je třeba se naučit říct Promiň.
Uznat svou chybu není nic špatného. Jsme jen lidé. Nikdo není dokonalý, můžeme se zmýlit, můžeme udělat chybu. Důležité je se z chyb poučit a jít dál. Tím, že se omluvíme nijak neklesneme u toho druhého. Naopak. Já osobně si člověka, který se dokáže omluvit, velice vážím.
Jsem moc ráda, že můj čtyřletý syn už se sám dokáže omluvit. Že ví, že udělal něco špatně a dokáže to přiznat. Bez toho, abych já něco říkala, vyčítala a on řekl promiň jen proto, že má pocit, že musí. Nutno podotknout, že je ale třeba, aby to bylo oboustranné. Aby viděl, že i maminka může udělat chybu a omluvit se. Snažím se ho vychovávat tímto směrem a věřím, že dělám správně.
Jsem moc ráda, že můj čtyřletý syn už se sám dokáže omluvit. Že ví, že udělal něco špatně a dokáže to přiznat. Bez toho, abych já něco říkala, vyčítala a on řekl promiň jen proto, že má pocit, že musí. Nutno podotknout, že je ale třeba, aby to bylo oboustranné. Aby viděl, že i maminka může udělat chybu a omluvit se. Snažím se ho vychovávat tímto směrem a věřím, že dělám správně.
A co vy? Dokážete říct promiň?