středa 14. ledna 2015

Umění říct Promiň

Dnešním příspěvkem zahájím novou rubriku Ze života, kde budu psát o věcech ze života - to je ale překvápko, co?  Prostě o tom, co se děje, co mám ráda, úvahy,  názory, apod. K dnešnímu příspěvku mě přiměl můj čtyřletý syn, který mi po menší přestřelce sám z ničeho nic řekl:"Maminko, mě moc mrzelo, jak jsme se pohádali, promiň."
Asi nemusím říkat, že mě to zahřálo u srdíčka..  Víte, ono každé dítě zlobí. Každé. Neexistuje andílek. A ono je to dobře, protože, přiznejme si, my dospěláci taky nejsme pořád hodní, taky potřebujeme ventilovat emoce, náladu. Tak proč by děti měly být jiné?
Umění omluvit se, uvědomit si a uznat svou chybu, to je dar, kterého se málokterému dospělému dostává. Bohužel. A musím se přiznat, že i já sama jsem s tím dřív měla problémy. Ono říct promiň je někdy hrozně těžké. A pokud Vás k tomu ani nikdo nevedl v dětství, neviděli jste, jak takový proces omluvy probíhá, tak možná ani nevíte, jak na to. Nevidíte důvod, proč? Moji rodiče se taky neomlouvali, tak proč já bych měl? 
Někdo situaci, kdy má říct promiň, řeší tak, že prostě dělá jakoby nic. Nic se nestalo, zapomeneme na to. Někdo zase místo, aby uznal chybu, tak se snaží si toho druhého koupit dárky. Ono ale jen beze slova donést kytku mnohdy nestačí. Oba dva způsoby jsou špatné, protože ten daný problém jste neuzavřeli, nevyřešili. Bude tu stále. Uděláte to několikrát a dusno bude ještě "dusnější" a druhé straně to začne vadit. Je třeba se naučit říct Promiň.
Uznat svou chybu není nic špatného. Jsme jen lidé. Nikdo není dokonalý, můžeme se zmýlit, můžeme udělat chybu. Důležité je se z chyb poučit a jít dál. Tím, že se omluvíme nijak neklesneme u toho druhého. Naopak. Já osobně si člověka, který se dokáže omluvit, velice vážím.
Jsem moc ráda, že můj čtyřletý syn už se sám dokáže omluvit. Že ví, že udělal něco špatně a dokáže to přiznat. Bez toho, abych já něco říkala, vyčítala a on řekl promiň jen proto, že má pocit, že musí. Nutno podotknout, že je ale třeba, aby to bylo oboustranné. Aby viděl, že i maminka může udělat chybu a omluvit se. Snažím se ho vychovávat tímto směrem a věřím, že dělám správně.
A co vy? Dokážete říct promiň?  

3 komentáře:

  1. Krásný - taky to tak máme (vím, že se syn uměl omluvit i dříve) ale je důležité říkat si pravdu, napřklad, že jsem omylem rozbila hračku (a ještě mi řekl, že to nevadí, že je dobře, že jsem se přiznala.. :D). Nedávno mu bylo 8 let a jednou jsme měli výměnu názorů která končila tím, že jsme ti nejhorší rodiče na světě, druhý den přišel ze školy s tím, že ho mrzí, že nám řekl něbo tak škaredýho, že už to nikdy neudělá a že si myslí, že jsme moc príma rodiče.. :) Pak počkal až přijde i táta z práce a to samé zopakoval sám od sebe i jemu.. Což pro nás bylo opravdu něco úžasného.. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že s omluvami mám dost velký problém. Jsem odjakživa hrozně hrdá, takže těžko si vůbec sama sobě přiznám, že jsem chybovala. Ale už se v tom říkání slovíčka promiň lepším, tak snad to tak půjde i dál. :-) PS: Nikdy bych nevěřila, že to může být tak těžké.

    OdpovědětVymazat
  3. S omlouváním mám problém, ale skoro vždy se omluvím.
    Nyní mám s přítelem vztah, kde slyším/říkam slovo "promiň" skoro neustále, nenávidím ho -.- (slovo)

    OdpovědětVymazat