Dnes je tu další příběh z rubriky Křižovatky života. Katka Měřinská se rozhodla svěřit se svým životním příběhem a já pevně věřím, že Vás chytne za srdce, stejně jako mě...
"Přemýšlela jsem, co vám o sobě napíšu, že snad moje cesta ke zdravému životnímu stylu není až tak zajímavá, ale nechám na vás, jak to posoudíte."
Budu se snažit vyhnout tomu, abych vás zatahovala do detailů mého osobního života, ale některé situace zmínit musím. Důvod je prostý, u mě to úzce souvisí s tím co jím a dělám. V dětství jsem se stravovala bych řekla tak nějak normálně, školní obědy, ke svačině rohlík apod. Naši naštěstí nikdy nekupovali limonády, chipsy a podobné věci. Mamka se snažila občas vařit zdravě, takže díky ní jsem poznala sóju, tofu apod. Dělala celozrnné buchty a pizzy, ale tehdy jsem si toho nevážila. Ale zbytečné to nebylo, neboť mi to zůstalo v povědomí a nyní s tím nemám problém.
To jak vypadám jsem snad řešila co si pamatuju, jakmile přišlo uvědomění si vlastního těla, neuvěřitelně jsem se styděla jít na koupaliště a být tam v plavkách. Přitom, když se podívám na svoje fotky z té doby, tak jsem tlustá nebyla, snad jen povolená a takový ten klasický špíček na bříšku. Kluci mě nechtěli a to mi na sebevědomí nepřidávalo. Cvičení v té době (mluvím o druhém stupni a střední škole), bylo takové sporadické, ale všude jsem musela chodit pěšky a nebo jezdit na kole, takže aspoň nějaký pohyb jsem měla a samozřejmě tělocvik dvakrát týdně (ale nevím jestli školní tělocvik považovat za plnohodnotný pohyb). Jídlo jsem v podstatě neřešila.
Zlom přišel až když jsem v 17 letech otěhotněla, a říkám na rovinu, že dobrovolně. Díky svému podkopanému sebevědomí, jsem skočila po prvním ,,chlapovi“, co o mě projevil intenzivnější zájem. To už jsem přemýšlela co jím, ale jelikož jsem žili z jednoho platu (tedy 10 000) , tak jsem si jídlo kupovala taky podle ceny. Moje běžná svačina byla mrkev, jablko, rohlík (občas jsem si koupila ten tmavý) a ve škole v kantýně jsem si koupila jeden nebo dva čtverečky Kiri). A žila jsem z obědů, co mi přenechali holky, když nechtěli jít a nebo jsem po nich dojídala (teď mi to přijde úplně strašné) . Mimo školu jsem se pak stravovala přesnídávkami a z toho co nám přivezla tchýně. Jediným pohybem byla chůze.
S blížícím se porodem přišlo období, které trvalo tři roky. Období pro mě psychicky náročné. Manžel , nyní už ex, si mě prostě přestal všímat jako ženy, a vůbec mi přišlo, že jeho zájem o mě ochabuje a já se to snažila nahánět cvičením, doufala jsem bláhově, že to pomůže.
První vlna cvičení mi vydržela asi dva měsíce. Cvičila jsem kalanetiku a Cindy Crawford, na střídačku vše co natočila. Bylo to v době, kdy jsem se po nocích učila na maturitu a cvičila i v jedenáct večer. Snažila jsem se zároveň zhubnout na maturitní ples, abych si mohla koupit vysněné šaty a také snad abych upoutala manžela. A nakonec nedopadlo ani jedno. A v té době se o mě pokoušeli i jiní muži a já začala tušit, že problém je někde jinde.
S cvičením jsem začala zase po maturitě, když jsme se přestěhovali do vlastního domu. Zase to bylo převážně po večerech, když dcera usnula a zároveň jsem se snažila i dodržovat ,,jídelníček“ , který spočíval v tom, že jsem si ke snídani dala turka nalačno a jogurt a místo masa jsem si kupovala sóju. Cvičení mi tentokrát vydrželo asi o jeden měsíc déle než minule, ale byly úspěchy, každý měsíc jsem dala dolů dva cm…A opět jsem cvičila Cindy. Jen si myslím, že to bylo také tím, že jsem začala v té době i kouřit. Kouřila jsem kvůli stresu, abych se uklidnila. Bylo mi hrozně. Myslela jsem si jak jsem odporná, bohužel došlo i na sebepoškozování, ale doma si toho nikdo nevšiml.
Chodila jsem tehdy ještě na brigádu do obchodu, tam moje svačiny byli prostě o čokoládových tyčinkách.
Jednoho dne přišla moje zachrána a to v podobě mého nynějšího muže. Poznala jsem, jaké to je když si vás člověk váží a prostě si začala více věřit a odhodlala jsem se k ráznému kroku. Byl to krok bolestivý a jeho následky si ponesu do konce života nicméně si myslím, že jsem udělala dobře.
Na jídlo jsem většinou neměla ani tu půl hodinu, spíš deset minut. A moje jídla byly většinou pečivo se salámem a pomazánkou a nebo párky k tomu pečené brambory z grilu a celý ,malý pytlíček tatarky, někdy jsem si ty párky i zapekla se sýrem a navrh nějakou tu sladkost na nervy.
Nebylo divu, že jsem se díky stresu v soukromém životě i v práci, za půl roku přibrala 7kg. Na cvičení nebyla nálada, přišla jsem tak utahaná z práce, že jsem padla a spala. Po večerech jsem se současným manželem ládovala brambůrky a zmrzlinky a vínečko. Takže životospráva na přes držku. A když jsem otěhotněla, tak to nebylo o moc lepší…:/ Pořád sladké každý den zmrzlina a přibrala jsem 20 kg. Cítila jsem se jak váleček a byla pevně rozhodnutá, že až porodím, tak to změním !
Nicméně, opravdovou změnu jsem začala dělat asi až rok po porodu. Začala cvičit s Jill 30DS, pak Ripped in 30, pak jsem začala už střídat všechna cvičení s Jill a přidala si Boba Harpera a občas i toho sadistu Shauna. Začala jsem pomalu přemýšlet co jím a hlavně díky skupině Ovládněte svůj metabolismus s Jill, jsem se pustila do realizace. Velký podíl na mé cestě za zdravým životním stylem, má i Nikki a její blog.
Díky posledním cca 5 měsícům jsem na ještě nižší váze před porodem. Měla jsem 75kg a nyní mám 67kg a cítím se výborně. Snažím se jíst pravidelně, jíst lepší a zdravější věci a vyhýbat se ,,lahůdkám“. Když mi čas dovolí tak i cvičím většinou tak 4 krát týdně, ale cvičila bych častěji jen mít ten čas :D. Neuvěřitelně mi stouplo sebevědomí, začala jsem mít své tělo ráda, i když ještě není dokonalé a třeba nikdy nebude,a le prostě si ho více vážím. Mám pocit, že dokážu cokoliv budu chtít, naučila jsem se i lépe organizovat čas. Mám chuť učit se novým věcem, začínám se učit psát všemi deseti.
Můj závěr je, že člověk by se měl mít rád a nespoléhat ne to, že ho někdo bude mít rád, za něj. Druzí vás můžou vždycky zklamat, ale Vy tu pro sebe jste nonstop. A musíte tu sílu najít v sobě, já se to naučila pozdě a potřebovala jsem pomoci, ale nyní vím, že už to zvládnu sama, že nemá smysl se nechat někým ponižovat. Žijeme jen jednou."
