čtvrtek 23. července 2015

Křižovatky života: Příběh slečny B.

Opět se vracíme k rubrice Křižovatky života, která u Vás měla velký ohlas a já jsem ráda, že i díky ní několik z Vás našlo odvahu svůj problém začít řešit. Dnes tu mám nový příběh. Jedna slečna nám bude vyprávět o tom, že anorexie může potkat kohokoliv z nás...

"Zdravím všechny příznivce zdravého životního stylu, snaživce zhubnout nebo naopak objemové typy. Na začátek bych chtěla moc poděkovat Mamině Zdenině, že mohu svůj příběh publikovat.  Nevím, proč jsem ho vlastně chtěla napsat. Filtrovat to ven, možná někomu pomoct, či zamyslet se, kde je ta zdravá hranice.
Chtěla bych ještě říct, že je mi čerstvých šestnáct.
Vždycky jsem byla strašně veselá hyperaktivní holka. Kámoška do nepohody. O jídlo jsem se vůbec nestarala. Ano, maminka mě vedla ke zdravému stravování, ale znáte to. Holka v pubertě, která chodí domů prakticky jen přespat. Mé svačiny se skládaly z bílého pečiva, koláčků, oběd jsem zahnala pizzou, k tomu čokoška a podobně. Cizí mi nebyly ani naše „žrací večery“ se sestrou a přítelem. 
Kebab, zmrzky, pizza, oběd od jeho mamky (většinou řízeček s kaši), čokoláda, rohlíček se salámkem a spát. Ve tři se probudit a zakousnout se jen tak do Milky. Žila jsem jako většina mých vrstevníků.  Děsný, já vím. Ale s mým tělem to nic nedělalo. 156cm – 48 kg…tak jsem to držela po dva roky. Nepřibírala jsem, žádná celuditida, nic. Měla jsem se ráda a jak! Byla jsem sebevědomá. Chodila jsem s hlavou nahoru, rozdávala úsměvy, ale pořád ne a ne narazit na nějakého kluka. To byla klíčová věc v tomhle období mého života.
Nastoupila jsem na střední školu a ve třídě se seznámila s jednou holkou. Vysoká, hubená, v oblič ic moc, ale ta POSTAVA! Jenže jak se k ní propracovala? Anorexie.  Vždycky jsem do sebe cpala i její jídlo. Jednou v tělocviku řekla před ostatníma, že jsem jako její popelnice, že všechno sním. Tenkrát jsem pokrčila rameny, ale nějak mi to lezlo do mysli čím dál tím víc. Jí všichni chválili, jak je krásně hubená. Já byla malá s normální postavou. Kluci ve třídě neustále probírali jak je tamta holka tlustá, tady ta dokonalá apod.. Učitelka dějepisu řekla, že jsem jediná „pořádná ženská“ ve třídě a poslední kapka? Spolužák mě zvedla a řekl,že by nikdy netušil, že budu tak těžká. 
A stop! Užila jsem si Vánoce a na Silvestra bylo předsevzetí jasné – ZHUBNU! Přesně si vzpomínám na půlnoční přiťuknutí šampáněm, zamilované tortilky s čokoládou, borůvkami a šlehačkou. Teď bych dala nevím co za to, aby se to opakovalo.
A tak to začalo. Diety z časopisů, rady na netu. Bazální metabolismus – CO TO JE? Přesně, ale opravdu přesně vidím ten okamžik, kdy jsem ležela v posteli, vedle mě spala sestra a její přítel (byli jsme u jeho rodiny na jižní Moravě) a já poprvé začla hledat pro ana blogy. Duhová dieta, tukožroutská, tohle všechno jsem měla v hlavě. 
Začala jsem cvičit Jillian 30 Day Shred (což už jsem cvičila na podzim), k tomu lyže, brusle, minimum jídla. Pak přišel první víkend = přejezení. Vyhladovělé tělo chtělo své živiny a já se přecpala. Jenže co já neudělala? 3 workouty od Jill a ještě k tomu brusle, takže jsem to vlastně vyrovnala. 
Takhle to šlo stále. Přes týden jsem nejedla o víkendu se najedla.  Jednou jsem se najedla u babičky, pak jsem seděla v autě a taťka se mi smál, že je mi blbě, protože jsem se přejedla a co jsme udělala já? Začala jsem brečet a nakonec jsem zakřičela: ,,Já vím, že jsem to všechno pokazila a teď budu tlustá, ale nech mě už být!“ 
Tenkrát jsem si uvědomila, že je pro mě váha a postava důležitější než život. Ráno jsem vstala, běžela se zvážit. Dala si nějakou snídani, která se skládala ze 4 lžiček Cottage a rýžového chlebíku. Ve škole jsem nejedla a byla na sebe pyšná. Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla dojít z autobusu domů a vyjít třetí poschodí. Ale milovala jsem ten pocit, že je mi zle z toho, jak jsem nenajezená. Byla jsem křehká jako panenka. Hned po příchodu domů jsem šla na váhu.  Radost, když tam bylo o 100g méně. Pak jsem šla cvičit a potom? Přišel taťka, donesl si jídlo a já se do toho pustila. A bylo to tady. Výčitky, brek, další cvičení. 
Vážila jsem se třikrát denně, brečela u každého sousta, řešila okurku!  Usínala jsem v sedm hodin večer, spala i 12 hodin a přesto jsem byla unavená. Třásla jsem se zimou. Nosila jsem třeba troje punčochy pod kalhoty. Váha ukazovala méně a méně, ale já na svém těle nic neviděla. Od ledna jsem nedostala menstruaci.  Ztratil ajsem spoustu přátel, nebyla jsem schopna v noci dojít na záchod. 
A pak zakročila maminka. Promlouvala mi do duše, ale nepomáhalo to. Brečela jsem u každého sousta.  Byla jsem v tom ztracená. Na komentáře, že třeba nebudu moct mít děti jsem nereagovala. 
No a co? Stejně nenajdu nikoho, kdo by se mnou ty děti chtěl, když jsem TLUSTÁ.
Je toho tolik, co bych chtěla napsat, ale nevím, jak si myšlenky utříbit.
Víte, neměla jsem nějakou šílenou podváhu. Moje nejnižší váha byla 39 kilo na 156 cm, což není nejhorší případ. Spousta lidí řekne, že přeci nemůžete být anorektička, když vám netrčí kosti a nemáte o 20 kilo méně. Jenže tohle není o těle, není to o vzhledu, je to v hlavě. A když vás jídlo ovládá, je to peklo. 
Chtěla jsem se z toho dostat. Díky tetě, která je doktorka  azačala užívat krabičkovou dietu, jsem začala jíst – pravidelně, málo, ale jíst. A ona mi domluvila konzultaci u výživové poradkyně. 
A bylo tady první měření. Minimum tuku, podváha, divila se, že vůbec ještě můžu fungovat. Jenže mé tělo nefungovalo, zabíjela jsem se, pomalu, ale jistě. Špatná izolace ledvin, bez menstruace, riziko uzlování střev, žádná ochrana střev, tepelná izolace, nic. Rozhodla jsem se přibrat!
Jenže v tom tápám, ještě pořád. Začátky byly těžké. Zkoušela jsem přidávat jídla, objevila jsem Maminu Zdeninu a spoustu dalších blogů o fitness a podobně.  Bylo to těžké, ještě horší než hubnutí, 
po psychické stránce. Rozbrečela jsem se z ničeho nic, po každé lžičce. Proč? Ne proto, že bych měla výčitky, ale protože jsem chtěla vrátit čas a užít si zákusek od babičky nebo pizzu s kámošou. Chtěla jsem být zase normální.  Brečí i teď, když si tu cestu promítám. Byla jsem normální holka, která si užívala život plnými doušky, místo toho jsem posedlá jídlem.
Jak je to teď?
Řeším jídlo. Přemýšlím nad ním pořád. 24 hodin denně, zapisuju do tabulek a pomalu přidávám, nepřibírám, i když se o to asi snažím. Snažím se dostat do bodu, kdy pro mě bude zdraví důležitější.  
Neustále mám strach, že jsem tlustá, vážím se každé ráno, plánuju jídlo dopředu.  Nechci jezdit na výlety, protože nevím, co s jídlem. Ale snažím se přes to dostat.  Včera jsem například měla narozky a dala si párek v rohlíku a zmrzku a pytlík datlí a přežila to! Dneska jsem zase na svém jídelníčku, příjem o 500kj vyšší než minulý týden a zkouším, co to s tělem udělá.  
Jsou dny, kdy jsem šťastná, ale přijde den, dky mám depresi, jsem zničená,  brečím, přemýšlím jen 
nad svou postavou. Někdy mi přijde, že jsem opravdu vychrtlá, někdy, že jsem jak koule.
Jak říkám, včera jsem měla narozeniny a rozhodla jsem se vzít svůj život z druhého konce. Užívat si, jsem mladá. Jet na výlet, nestarat se o jídlo, jednou se to přežije. Minimálně třikrát týdně jít někam mezi lidi. Do kavárny, do kina, klidně i sama. Jedině tak můžu potkat někoho, kdo mě bude mít rád  s jakoukoliv postavou.
Co tím chci vlastně říci? Milujte se. Máte silnější stehna? No a? Za to máte krásné oči. Máte větší bříško? No a? Za to působíte šťastně a optimismus z vás srčí na všechny strany.  Když hubnout, tak 
zdravě a pomalu a nedovolit, aby vás jídlo ovládalo. 
Nejhorší je vidět plakat svou maminku, sestru, sedět celý den a přemýšlet o tom, jak jste tlustí. Lidi ve světě mají mnohem horší problémy. Lidé v koncentračních táborech dostávali krajíc chleba a lžičku marmelády na den, umírali hladem. Buďme rádi, že máme dvě nohy, ruce, oči, rodinu, bydlení.
Nikdy, kromě zdravotních důvodů, není  potřeba litovat své postavy. Člověk nějaký je, každý máme 
jiné chyby. Mně jídlo a hubnutí vzalo život, doslova. Je to nejhorší období mého (kratkého) života. 
Věřte, že bych dala cokoliv, COKOLIV, za to, abych byla zase normální a šťastná holka jako před tím. A snažím se na tom pracovat. Není to tak, že  se vzbudíte a řeknete si: ,,Budu normální!“ ne, tak to bohužel není. Ani se podle mě nedá úplně vyléčit. Můžete si vybrat. Buď bude žít S ANOREXIÍ nebo V ANOREXII.
I když přijdou dny, kdy máte chuť se zabít, všechno vzdát, vykašlat se na přibírání a na všechno, je 
důležité se nevzdávat, bojovat dál a věřit na lepší zítřky. Život je jen jeden, druhou šanci nedostaneme."

1 komentář:

  1. B., máš můj velký obdiv a přání hodně sil, odvahy a štěstí!!! Držím moc a moc palce!!

    OdpovědětVymazat