pátek 6. června 2014

Štíhlí nebo hubení?

Včerejší díl pořadu Zhubni nebo přiber mě donutil k napsání tohoto příspěvku. Když se řekne, že někdo má problém s váhou, většinu z nás napadne, že ten člověk je tlustý a potřebuje zhubnout. A můžeme mít pravdu. Všude se mluví o problémech obezity, jak lidstvo neustále tloustne. Ale problém s vahou nemusí být jen ten, že máme moc tuku a nevejdeme se do šatů. Problém může být i úplně opačný...
Když vidíme někoho hubeného, první co nás napadne je závist. Ano, závidíme jeho hubenou postavu. Závidíme, že nemusí řešit kila navíc. Vůbec nás nenapadne, že ten člověk může být také nemocný. Může také řešit problémy s váhou. Dokonce na tom může být mnohem hůř než my...
Být štíhlý a být hubený je rozdíl. Opravdu jsou mezi námi tací, co mají štíhlost v genech a mohou sníst cokoliv, jejich metabolismus funguje výborně a oni stále vypadají skvěle. Ale jsou mezi námi i tací, jejichž hubenost až vychrtlost není v pořádku. Může se jednat o počátky anorexie, ale také nemusí. Co se člověku stane, že se ocitne mezi těmi, co mají problém s váhou?
Ve většině případů jde o mladé lidi, kteří vylétli z hnízda, osamostatnili se a začali se starat sami o sebe. Oni si ani nemusí uvědomovat, co vlastně dělají se svým tělem, neuvědomují si, že mají nějaký problém. Jsou cílevědomí, lačnící po kariéře a finančním zabezpečení a tomu přizpůsobují vše.
Doma se o ně starala maminka, měli vždy navařeno, připraveny svačiny do školy, ale když vylétnou z hnízda, musí se o svůj jídelníček starat sami. A proč ztrácet čas s přípravou jídla, když si můžu skočit tamhle do bufetu pro něco? A proč jíst celou porci, když spěchám na poradu? A proč vůbec obědvat? Na oběd není čas, mám moc práce. Nebo když vynechám oběd, skončím o 30 minut dřív, budu o 30 minut dřív doma. To je super ne? Tak takhle nějak to začíná. Začnou vynechávat jednotlivá jídla nebo snědí jen dětskou porci. Při jejich náročné práci ( ať už fyzické, či psychické ), tělo strádá. Ze začátku to nevnímají, protože jsou hubení a to je přece snem každého, ne? Jenže pak si oni sami nebo někdo jiný všimne, že jim trčí kosti, že na nich oblečení visí, že nejedí, že přestaly menstruovat, atd. Stejně jako lidé, kteří mají nadváhu, musí sami chtít se sebou něco dělat, to samé platí i u těch, co mají podváhu. Oni sami si musí uvědomit, že mají problém a musí chtít to změnit. Musí se zase naučit jíst pravidelně a dostatečně.
Nemusí se hned jednat o anorexii, ikdyž to k ní může dospět. Anorexie je nemoc, kdy člověk má odpor k jídlu. Tady je to opravdu spíše o tom, že jídlo je odsunuto na druhou kolej a člověk má jiné priority, jako je práce nebo neztrácet zbytečně čas.
Co tím vším chci říct je, abysme si uvědomili, že problémem nemusí být jen nadváha. Že ne všichni hubení lidé jsou šťastní. Že kolikrát ti, co mají pár kilogramů navíc jsou na tom "lépe" než ti, co vypadají hubeně. Nesuďme lidi jen podle vzhledu. Nežijeme jejich život, neprošli jsme si tím, čím oni. Nevíme. Problém podváhy je stejně vážný jako problém nadváhy. Neshazujme je větami typu ty jsi v pohodě, podívej se na mě, jak vypadám, co bych dala za to vypadat jako ty.
Nechtějme být hubení, chtějme být štíhlí. Ikdyž je to v dnešní hektické době těžké, udělejme si čas na jídlo a jezme pravidelně a vyváženě. Vím, že je těžké najít tu správnou hodnotu, kolik čeho jíst. Je to věda, jíst tak akorát, jak naše tělo potřebuje, ani málo, ani moc. Jíst všechny ty živiny, abysme nestrádali. Ale naše zdraví nám za to stojí. Je to jen o zvyku. Stejně jako si můžete zvyknout na velké nezdravé porce nebo na malé nepravidelné dětské porce, tak si můžete zvyknout i na ty správné a vyvážené. Tak si pojďme zvykat.

1 komentář:

  1. Taky koukám na skoro každý díl Zhubni nebo přiber...a musím říct že mě to už hodně naučilo....
    Za poslední rok jsem zhubla 22kg a sama sobě si musím přiznat že né všechno bylo zdravou cestou,člověk je někdy v práci a vážně ten čas neřeší,jídlo přeskočí.... pak má noční a na druhou stranu se mi zase v těch 10 večer jíst taky nechtělo...
    Snažím se ted dát na správnou cestu,jíst dostatečně a vyváženě,ale důležité je taky kromě psychického rozpoložení jak píšeš,to jak to vnímají druzí... a musím říct že mi také není příjemné když v době kdy jsem snědla tabulku čokolády "mezi jídly" neřekl nikdo ani slovo a ted se do mě jen navážejí jak jsem "vyhublá,hubená" "blbá že nechci karbanátky" "pitomá že jím žitný chléb místo bílého rohlíku" jak jsem "vybíravá že čtu složení a nečapnu 1.věc co vidím.."

    Objevila jsem tvou stránku náhodou přes recenzi na svůj 1.objednaný kus Zajíce v krabici aneb zajímá mě co v tom asi tak bude....

    Tvůj závěr mě opět trochu víc "nabudil" k tomu pokračovat dál řešit svůj problém s jídlem,za což díky..... Na tvém blogu rozhodně nejsem naposledy :)

    OdpovědětVymazat