úterý 28. května 2013

Sportem k trvalé invaliditě ☺

Dnešní příspěvek bude trošku delší aneb jak říká můj manžel "Sportem k trvalé invaliditě".

Cvičím už druhý měsíc, po 30 Day Shred cvičím různé kombinace Jill - 6 week 6 pack, Shred it, objevila jsem taky jednu trenérku Tiffany Rothe, jejíž cvičební programy se mi velice líbí a tak to různě střídám, podle nálady.
V neděli jsem si dopoledne dala Tiffany, po obědě jsem šla na Jillian Shred it. Pro ty, co nevědí, je to cvičební program s kettelbellem. Pro ty, co nevědí, co je to kettelbell, tak se podívají na obrázek.
Cvičím si, cvičím a najednou mi můj 4 kg kettelbell vyklouzl z ruky a bum přímo na levou nohu. Já vím no, jsem tele.

Udělalo se mi zle, jako na omdlení. Šílená bolest v noze, která okamžitě začala otékat. Doskákala jsem do kuchyně k mrazáku a vytáhla mražený maso. To už noha měla fialovou barvu. Přišel za mnou prcek, chudák vyděšenej, proč řvu. Tak jsem ho poslala, ať jde pro tátu. Šel za ním a říká: "Maminka má au." Tak manžel přišel, co se děje. Když mě viděl, na zemi v kuchyni, uřvanou, tak se lekl. Ptal se, co se děje, já nebyla schopná odpovědět. Viděl, že chladím nohu. Věděl, že jsem šla cvičit s kettelbellem, takže se dovtípil - chytrý to muž . Sundal mi to mražený maso, aby se na to podíval. No, čuměli jsme oba dva. Na noze boule jako bych pod kůží měla golfový míček, celé fialové. Ta boule mě fakt vyděsila. Manžel mi pomohl do obýváku na gauč, kde mi sám pevně tisknul mražený maso na tu bouli. Musím říct, že už to bylo v pohodě - nohu jsem přestávala cítit, spíš asi teď hrozily omrzliny. Ale bolest žádná, to bylo dobrý. Takže jsem nad tím mávla rukou a říkala si, to bude ok.
Když už jsem nohu fakt necítila, tak jsme maso sundali. Boule tam byla pořád. Já si v klidu popíjela pomerančový džusík a přemýšlela, kdy půjdu Jill docvičit. Jenže jak "omrzliny" ustupovaly, noha začala zase přicházet k sobě, bolest tu byla zase....
Manžel přišel s nějakou mastičkou, že mi to namaže. Jak začal mazat, řvala jsem zase jako tur. Bylo to strašně citlivý na dotek. Začala jsem být nevózní - otok neustupoval, spíš naopak, nemohla jsem na tu nohu nijak došlápnout, šíleně to bolelo i na dotek a ještě holky ve skupině Cvičení s Jill mě vyděsily, co vše by se mohlo stát. Takže nakonec v 6 večer jsme se rozhodli jet do nemocnice na pohotovost.
Já byla bílá jak stěna. Ani ne tak z bolesti, ale z toho, že jsem myslela  na nejhorší - už jsem se viděla se sádrou a to by znamenalo mít s cvičením zase na pár týdnů pauzu. V nemocnici kupodivu byli jen 2 lidi ( čekala jsem narvanou čekárnu ), takže to šlo rychle.
Přemýšlela jsem, co řeknu dr. Přiznat se, že jsem tele, že neudržím činku, se mi moc nechtělo. Ale co jinýho říct? Kupodivu se nesmáli, když jsem prozradila, jak se mi to stalo. Podíval se na to, prohmatal a poslal mě na RTG.
Po pár minutách si mě opět zavolali. Chvíle pravdy. Šla jsem tam jak na popravu. Jen co jsem zavřela dveře, dr povídá: " Zlomené tam naštěstí nic není, takže Vám to jen stáhneme a budete ledovat." Rozzářila jsem se jak měsíček na hnůj, měla jsem chuť skočit dr kolem krku ( naštěstí jsem se udržela ).
Z ordinace jsem vykráčela s hubou od ucha k uchu, až se všichni divili, i manžel. Přes noc boule splaskla, oteklé to ale mám stále. Cvičím teď jen cviky na břicho a na boky. Prostě vybírám takové cviky, kde nezatěžuju nohy. Sice mě to štve, ale lepší než sádra. Takhle to je jen na pár dnů.
Takže toť vše. Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ve cvičení samozřejmě budu pokračovat, taková prkotina mě neodradí ☺. Na druhou stranu velké štěstí, že jsem zrovna necvičila s tím 10kg kettelbellem, který doma mám taky...☺. 


Foceno dnes

Žádné komentáře:

Okomentovat